Typ sémantického vztahu mezi větami; vykládá se zpravidla jako typ ↗koordinace, zřídka jako typ ↗apozice. Neformálně řečeno, v.v. je mezi složkami, z nichž druhá přináší informaci nutnou n. důležitou pro správné pochopení složky první, tedy její vysvětlení. Protože vysvětlení není založeno na kauzálně‑implikačním základě, analyzují se struktury, jimiž je vyjádřeno, často jako struktury s prostě vysvětlovací větou. Všechny popisy uvádějí tři výrazy, které v.v. údajně vyjadřují: totiž, které se tradičně pokládá za spojku, ačkoli se jako souřadící spojka nechová: typicky se neobjevuje mezi větami, nýbrž uvnitř druhé věty: Nezapomeňte, že se od té doby změnil, tehdy totiž ještě nepil / tehdy ještě totiž nepil; však, které narozdíl od slova však coby spojky odporovací stojí v levé periferii druhé věty: Viděl muže na druhém konci drátu zcela jasně, však znal dobře ty podkrovní místnosti v soudní budově × znal ho však jen povrchově; a vždyť, které se taky objevuje v levé periferii druhé věty: Předpis je předpis, vždyť to znáš. Ve starších gramatikách se v.v. neodlišoval od vztahu „důvodového a vysvětlovacího“ (Nemluv se mnou v takových složitých větách, já totiž nesnadno chápu), tj. spojení, v nichž je jimi vyjadřované vysvětlení založeno na kauzálně‑implikačním základě (tak ještě ✍Sbg, 1972). Jako vyjádření v.v. vykládá tato spojení už Svoboda v ✍Sou (1972) a s výjimkou ✍SS (1990) všechny č. syntaxe.